THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V roku 2012 sa v katalánskej Barcelone zišlo niekoľko temným náladám naklonených duší a založilo spolok s názvom PERENNIAL ISOLATION. V priebehu deviatich rokov sa im metalový svet podarilo obohatiť – prinajmenšom čo do kvantity – o EP, dva single a štyri dlhohrajúce albumy. To je na bežné metalové pomery slušné tempo tvorivosti a vydávania. (Ak hráte grind core alebo čosi ako black-noise, mohli by ste s takouto diskografiou vyzerať ako flákači, ale to je iný svet.) Aktuálna štvorka „Portraits“ vychádza 26. marca u holandských Non Serviam, stvorili ju V. (bicie), A. (vokály, basgitara), a na gitary hrajú M. a I.. Mená ich iných aktuálnych, prípadne bývalých angažmánov mi nič extra nehovoria, malou zaujímavosťou môže byť, že A., v civile Albert Batlle, má blog Guttural Experience a pôsobí ako kouč v oblasti death- a blackmetalových vokálov. Ako sa vraví, porád lepšia profesia než „influencer“ a aspoň podľa toho, čo predvádza na „Portraits“, niečo naučiť môže.
Album ide do sveta u vydavateľstva otvoreného hlavne black a black/death metalu postavenému na silných melódiách, atmosfére a vášnivej energii. V portfóliu NSR nájdeme nemálo švédskych a nórskych kapiel čerpajúcich z odkazu ťažko prekonateľných 90. rokov, či ešte od tých čias fungujúcich – NEXORUM, KEISER, TRIDENT, ZORNHEYM, GRIEF OF EMERALD a podobne. Prístup majú i spolky z iných končín a títo Katalánci sem takisto zapadnú veľmi dobre. Žánrovo sú PERENNIAL ISOLATION najbližšie asi atmosférickému black metalu, v ktorom sa divoké náklepové pasáže striedajú s voľnými, pocitovo prevažne zádoomčivými úsekmi, občas až na hranici post- nálad. Ľahkosť, vzdušnosť, éterickosť, akýsi únik zo strastí tohto sveta, ktorý vzápätí vybuchne do vášnivo vykričaného zúfalstva a bolesti. Tam, kde sú PI hlavne blackmetalovo zúriaci, budú milovníkovi čierneho kovu asi najbližší, hoci sa dá povedať, že pri všetkej rýchlosti a explozívnosti je v tom celom akoby „málo čiernej“, temnota a desivosť, o ktorú sa tento žáner „predpisovo“ má snažiť, tu vlastne absentuje. Má to búrlivé momenty, to áno, ale báť sa nebudete. (Ostatne ako pri väčšine omnoho „černejších“ kolegov.) Hra s náladami vo voľných atmosférických úsekoch prevažujúcou melanchóliou ladí s textovými témami smútku, zúfalstva, bolesti a utrpenia. PERENNIAL ISOLATION v podstate neotvárajú žiadne brány pekelné, sústreďujú sa na emócie. Ich hudba je skladateľsky v poriadku, jej vyznenie je vlastne príjemné, táto „búrlivá náladovka“ prináša aj zaujímavé kompozičné a zvukové momenty. Slabinou albumu je však neodbytný pocit generickosti, momentov, kedy mi tá či oná pasáž veľmi – až do detailov – pripomínala čosi, čo som už predtým počul u viacerých súčasných žánrovo podobných kapiel, tu nachádzam priveľa. Dobré? Určite v pohode. Svojské? Nie.
6 / 10
Vydáno: 2021
Vydavatel: Non Serviam Records
Stopáž: 50:28
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.